Zkaženej život hned ze startu?

Tento článek je určen pro mladší čtenáře, kteří si vybírají střední školu, nebo na ní teď studují. Určitě se tu ale najdou i tací, kteří na tom byli podobně a nebo jen ti, kteří tomuto věnují pár minut svého života.

Všichni si určitě dobře pamatujeme, co nám rodiče říkali, když jsme byli malí, purbeltální paka. Takové ty jejich průpovídky, na které jsme měli zkřivené obličeje a v myšlenkách jsme sežrali svět už ve dvanácti. Ne, tenhle článek nebude o tom, co všechno nám rodiče říkali, ale chci tu napsat o jedné konkrétní větě, kterou mi naši vtloukali do hlavy a já na to klasicky házel bobkem. Když se na to podívám zpětně, nebyla to věta, ale rada nad zlato a kvůli mé tupohlavosti dnes zvěčňuji svůj obličej každé ráno do zdi za postelí.

UČ SE AŤ SI V ŽIVOTĚ MŮŽEŠ DĚLAT CO CHCEŠ

NECHCEŠ SE UČIT? JEDNOU BUDEŠ LITOVAT A VZPOMENEŠ SI!

Bohužel, rád přiznám, že měli naši pravdu!  Ne že by mě vadila práce automechanika, myslím si, že u tohoto řemesla bych zůstal, i kdybych měl jakýkoliv titul. Ovšem studium na vysoké škole je pro mne už zakázané ovoce a to je to, proč vlastně píšu tento článek. Když jsem končil základní školu, mé známky nebyly nijak extra a vlastně pokud si dobře pamatuji, průměr se pohyboval někde kolem trojky. Nebylo to tím, že bych byl blbej, byl jsem línej a ať se naši snažili jak chtěli, víc úsilí jsem vynaložil nad fíglem, jak číst natajno komix místo učiva. Střední školu jsem si pochopitelně vybírat moc nemohl, ačkoliv měl jsem nějaké představy, které bych chtěl dělat a i s tím průměrem bych se tam dostal, jaksi jsem (ani nevím pořádně jak) skončil na úplně něčem jiném, jen abych splnil aspoň částečně ideál rodiny. Avšak mě to tak strašně nebavilo, že ve chvíli kdy mi padlo osmnáct, nikdo mě tam neviděl.

To, že jsem mohl udělat jen závěrečky, a pak jít třeba na nástavbu, mi došlo až ve chvíli, kdy už to bylo ztracené a musel bych opakovat celej ročník. Fajn tak jo, ale když už, tak rovnou něco, co mě baví a co chci dělat, no a jelikož jsem jako mechanik dělal nějakou dobu, tak jsem se i na ten obor vydal. Spokojenej svojí volbou jsem si naivně myslel, že to vše půjde hladce do doby, než jsem narazil na jednoho velmi nepříjemného a důležitého člověka z vedení školy. Jo, já jsem dost známej tím, že si nenechám jen tak kálet na hlavu a prvně konám, než přemýšlím, a to byla další z mnoha chybných rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Po menším konfliktu mezi námi, kdy jsme na sebe řvali přes celou chodbu, jsem dostal důrazně doporučeno ukončit na vlastní žádost studium na škole.

Musím říct a poděkovat jednomu z hlavních mistrů, protože mi tenkrát hodně pomohl a dokázal mi zařídit pozastavení studia s tím, že se pak vrátím až na tom budu celkově lépe. V té době jsem hodně pracoval, tudíž jsem měl také dost zameškáno a to nebylo všechno. Na rok jsem pozastavil studium a vrátil se na stejný obor znovu a jsem tam do dnes. Trochu jsem si vzal k srdci rady co mi dali nejen kolegové, ale i má rodina s přítelkyní, sklopil hlavu a raději si nasadil sluchátka, když se mi něco nelíbilo. Pravdou je, že jsem na rozdíl od těch ostatních nic nedokázal, takže si vyskakovat, nebylo moc na místě. Asertivita mi docela chyběla a chybí do dnes, ale musím říct, že dle mého názoru se to oproti minulosti o hodně zlepšilo.

Když si to spočítáte, tři roky na stavební, čtyři roky na mechanikovi z toho jeden rok k ničemu. Školu dokončím ve dvaadvaceti výučním listem, a můžu jít dělat. Pro některé je to konec cesty, někteří to oslavují jak na novej rok, neboť to konečně vylezli, ale abych pravdu řekl, já osobně dnes lituji. Nějakej ten měsíc totiž přemýšlím o vysoké škole. Hrozně mě baví fyzika a chtěl bych ji i studovat a to nejen učivo základních a středních škol, taková astrofyzika je strašně zajímavá a celkově mě tento vědecký obor hrozně láká. Ovšem co teď? Teprve dokončím střední, bez maturity a ke všemu pěkně pozdě. Další dva roky kvůli maturitě, pokud se nepletu, tak minimálně šest let na vysoké a ke všemu ani není jistý, jestli to zvládnu, protože co se týče matematiky, jsem tupej jak poleno. Ne opravdu, dokážu se naučit celé PSP nazpaměť (a to že chemii fakt nechápu), dokážu se naučit jakékoliv vzorce, data z historie a snad i jména všech vojáků co bojovali za WW2, ale sakra matematika? Nikdy… jsem rád, že jsem se naučil sčítat, násobit, dělit a procenta, ale jakmile má příklad jedno jediné písmeno v sobě, jsem nahranej. Konec, čau, balíme krám!

Já vím, že je to dost blbé říkat a přitom bych nejraději studoval fyziku, ale bohužel je to tak, ale mohl jsem to zkusit, třeba by se našla v mozku malá místnůstka, která by na mě řvala správné odpovědi na matematické rovnice. Třeba bych to zvládl, kdo ví. No a teď se rozhoduji jestli to vlastně vůbec mám zkusit. Jestli to má cenu, a nebo to vzdát rovnou na začátku. Studium ukončím ve třiceti, když dobře, a bude to hodně, hodně náročné. Zbytečně náročné, protože mě stačilo vzít si k srdci rady okolí, a ne si hrát na frajera, kterej má vše na háku a říká si, že to nějak dopadne.

Co jsem vlastně tímto článkem chtěl říct? I když se jakékoliv vaše rozhodnutí zdá jako super nápad, není! Nechte si poradit a nemyslete si, že máte pravdu. Lepší je nemít nikdy pravdu a nechat se o pravdě poučit, protože jinak budete jednou možná litovat, stejně tak jako já lituji rozhodnutí, které jsem kdysi udělal. Mohlo to být dnes jinak, mohl jsem mít krásný studentský život, a i když se to zdá jako opruz, nedělal bych nic raději, než měl zaraženou hlavu mezi knihami a učil se to, co mě baví. Nic není ztracené, vždy se dá vše nějak zvládnout, jen to je mnohem složitější a i přes všechny překážky, nejspíše se vrhnu po hlavně i do studia vysoké školy.

Díky, že jste věnovali pár minut tomuto článku a rád bych si přečetl váš názor nebo i klidně historku z toho, v čem měli vaši rodiče pravdu.